Občas nastane situace, kdy se to všechno zasekne a nikdo reálně neví, jak dál. Všechny kroky vedou stále ke stejnému výsledku, tedy ne k úspěchu a zdárnému splnění úkolu. Pro tento případ, ale také obecně pro každé náročnější téma nejen z IT světa se hodí zcela logický, ale často opomíjený postup:
🟣 Zastavit
🟣 Rozhlédnout
🟣 Zamyslet
🟣 Rozhodnout
Tedy zcela v klidu shromáždit co nejvíce vstupů, informací, myšlenek, nápadů, postupů, podkladů a čehokoliv, co s tématem jakkoliv (𝘣𝘺𝘵̌ 𝘫𝘦𝘯 𝘻𝘥𝘢́𝘯𝘭𝘪𝘷𝘦̌) souvisí. Poté vše projít a vybrat to, co je v danou chvíli podstatné pro zdárné vyřešení situace a z toho vyvodit závěr a udělat první akční krok.
Může se to na první pohled zdát jako hloupost nebo naprostá samozřejmost, ale často se při řešení komplexnějších úkolů stane, že člověk pro samé stromy nevidí les a naopak pro samé řešení jednoduchých a banálních úkolů zapomíná na souvislosti, vizi a strategii.
A právě takový úkrok stranou může dokázat neuvěřitelné výsledky. I proto jsou dobře řízené agilní techniky tolik efektivní, když do běžného procesu zavádí pravidelné retrospektivy a plánování a k tomu často nezúčastněnou třetí stranu v osobě scrum-mastera.
🦆 Jistou obdobou tohoto přístupu je známý „rubber duck debugging
“, tedy postup, kdy ve snaze vysvětlit situaci někomu jinému, kdo ani nutně nerozumí problematice, vyvstane samovolně na mysli řešení.
A co vy? Máte zkušenosti s kachničkovou metodou?