Také se vám někdy stalo, že jste se na něčem domluvili a nakonec to tak nebylo splněno? Zakázka se protáhla, byla dražší nebo nebyla realizována vůbec? Jaký to byl pocit?
A přitom se svým způsobem takto řídí i velké firmy. Stanovují se cíle u kterých je již při zadání zřejmé, že je není možné splnit. Záměrně se zatajují podklady potřebné pro kvalifikované rozhodnutí. Nereflektuje se stav, že zapojení lidé nemají plnou kapacitu na projekt. Určují se milníky „přes které nejede vlak
“ a při tom se předem ví, že mohou být často posunuty až dvojnásobně. Slibuje se splnění cíle, i když nejsou prostředky. A dalo by se jistě pokračovat.
V konečné fázi projektu pak přichází mrzení, stres, nekonečné meetingy na téma: Jak je to možné, že se nesplnilo. Vytváří se množství #hotfix aby se přecijen dodalo. Šíří se množství negativních emocí, vzájemného obviňování a bezbřehého výčtu vlastností a postupů, které se měly či neměly aplikovat.
O co snazší je, když se již od začátku bude pracovat s relevantními daty? Stanoví se dosažitelné cíle, naplánuje se k nim cesta a ta se nakonec splní. Že to pak není výzva? Vždyť je možné úkol splnit lépe, rychleji, levněji. Lze stanovit odměnu za efektivnější splnění. Možností je mnoho.
Výsledkem takového přístupu jsou pak ale relevantní data, se kterými lze opakovaně pracovat. Která lze relevantně škálovat a o která se lze opřít například v otázce předpokládaného růstu společnosti.
Navíc rázem vzniká prostor pro malé a větší oslavy úspěchů a tedy zdroj další motivace se do příštího úkolu pustit s větší radostí.
Není už tedy na čase si přestat dávat cíle, které jsou od toho, aby se nesplnily? Není již čas vyjít ze tmy na světlo?