Asi znáte ten pocit, nebo si umíte představit, když se po dlouhém dni vrátíte domu a hned za dveřmi na vás někdo čeká a nemůže se dočkat?
U malých společností je typické, že každý zaměstnanec zastupuje mnoho rolí a je nositelem širokého spektra znalostí. Názor takového jednotlivce má ze své podstaty velkou váhu a může firmu zásadně posunout.
V agilně řízených týmech lidé s nápady a podněty přicházejí okamžitě a tak mají ještě větší dopad a význam. Pokud však lidé se svými myšlenkami nepřicházejí, lze v určitém pohledu mluvit o stagnaci a dlouhodobě až o úpadku.
Ve vhodně utvořeném kolektivu je tedy člověk přicházející se svou expertizou vyhlížen. Je asi pochopitelné, že nelze všechny podněty realizovat okamžitě a proto jsou zavedeny takzvané #ideation procesy, vycházející z principu #kaizen, které témata uchovávají, prioritizují a zavádí do realizace ve vhodný čas. V opravdu důsledně řízené společnosti lze díky měření exaktně vyčíslit dopad takové změny a navíc pak předat i adekvátní odměnu.
V jakém protipólu jsou pak zavřené dveře ředitelské kanceláře v korporacích? Nekonečné monology manažerů bez možnosti zapojení ostatních, nebo blahosklonné „vyslechnutí
“ jen aby se dotyčný vypovídal a pak se vše vrátilo zpět k původnímu?
Setkali jste se někdy s takovým přístupem? Jak na vás působí? Cítíte se ve společnosti vyhlíženi, nebo přehlíženi?