Umění dobré otázky

Chytrý člověk dokáže vyřešit prakticky jakýkoliv úkol, který je před něj předložen. Když ne on sám, umí spolupracovat s jinými, kteří to jako tým zvládnou. Jak se často říká: „Když se chce, všechno jde“ nebo „Kde je vůle, tam je cesta“.

V určitou chvíli se ale veškeré podobné snažení, dříve či později dostane do víceméně rovnovážného až setrvačného stavu. Sice „vždy se dá něco vylepšit“, ale v určitou chvíli je úsilí a energie vynaložená na změnu větší, než hodnota, kterou to kdy přinese. Pak už se nedá mluvit o vylepšení v pravém slova smyslu, ale jen o plýtvání zdroji.

Přesto že mnoho lidí a týmů takového stavu nikdy nedosáhne, když se agilní metody aplikují správně, může a ve svém důsledku by i měla taková situace nastat a překvapivě často. Co ale v takovou chvíli dělat?

Tou asi největší devizou se v takovém uspořádání stává schopnost, položit dobrou otázku a ve vhodný čas. Předložit nové téma k řešení, nový pohled na věc, nový smysluplný úkol.

Někdy může být otázka hloupá, zavádějící či jinak zcestná, někdy se však za ní skrývá více, než se může zdát. Opravdu velké civilizační změny měly začátek právě v otázce, která mnohým mohla připadat všelijak, jen ne důležitě. Přesto se jí někdo věnoval a díky tomu máme dnes vynálezy jako osobní automobil, počítač, telefon a mnoho dalšího.

Překvapivě ale jednou z charakteristických vlastností „dospělosti“ je „neptat se“. Přijmout věci jaké jsou a spokojit se. Odpovědnost za kladení těch správných otázek se přenechává jiným. Někdy to však vede k poněkud zvláštní situaci, kdy se právě ti „odpovědní“ ptají, proč se nikdo neptal. Jakto, že mohlo nastat to, co se právě děje?

Tento a podobné symptomy toxické společnosti by měl být dostatečným varováním, že není dobré se dlouhodobě vzdávat svobod a to ani tak základních, jako kladení otázek.

A co vy, máte otázku, která vás žene vpřed? Trénujete umění dobré otázky?