Je zajímavé, co všechno dokáže motivovat k výkonu. Vedle často zmiňovaných témat jako „vize
“ a „mise
“, které beze sporu dokážou velké věci, i ve společnosti kde takové vznešené hybatele nejsou, existuje jedna velká síla a tou je naděje.
Překvapivě ji nemusí prožívat všichni. Stačí, že ji má v týmu jeden a tím že o ni mluví, může předat sílu a motivaci jiným. Ti třeba nesdílí ten pocit, ale s ohledem na přátelství nechtějí někomu kazit naději a tak se ještě jednou vybičují k výkonu.
Takový pocit může být dokonce i putovní. Jednou ho má jeden člen kolektivu a když síla pomalu vyprchá, udělá se do té doby kus práce, která zase dodá naději někomu jinému a ten zase může převzít pomyslnou štafetu.
Někdy se může takový přístup táhnout i celé roky, kdy tak paradoxně podpalubí svoji snahou tlačí a táhne kapitána, místo aby kapitán přišel s plánem a motivací za svoji posádkou.
Pro některé je už toto ale za hranou a když i jejich naděje vyprchá, odcházejí s pocitem „jízdy na mrtvém koni
“.
Zůstává však otázka, kde je onen štafetový kolík naděje? Byl ještě předán někomu ve firmě, nebo se ztrácí s odcházejícím zaměstnancem a spouští se tím lavina odchodů pod heslem „poslední zhasne
“?
A co vy? Má vaše práce smysl? Těšíte se ráno do kanceláře? Vidíte alespoň světlo na konci tunelu?