Obvykle se lze setkat s myšlenkou, že je potřeba neustále myslet na toho, pro koho je výsledná práce určena. Myslí se tím zákazník, který si výsledný produkt koupí. V souvislosti s tím se mluví o takzvaném #fitToMarket.
Jednou ze zajímavostí metodiky #itil je, že v této oblasti na straně odběratele vyzdvihuje vedle zákazníka, který za dodávku platí, ještě uživatele, který výsledné dílo užívá. Ne vždy se totiž jedná o stejného člověka.
Nejedno stávající řešení se logicky zaměřuje na takzvaného #stakeholder, tedy na platícího zástupce klienta a na uspokojení jeho potřeb. V případě krátkodobých projektů to dokonce může vést k dočasné spokojenosti. Pokud jsou ale zanedbány potřeby uživatele, nebude spokojenost dlouhodobá a může vést k výraznému prodražení zakázky.
Pokud je to jen trochu možné, uživatelé si nakonec najdou cestu, jak dosáhnout požadovaného výsledku, jen to může trvat více času, způsobovat frustraci a vést k celkové nespokojenosti, která vedle personálních důsledků může vést nakonec až k potřebě úplné výměny dosavadního řešení.
Z dlouhodobějšího pohledu je zanedbávání těchto potřeb nejen společensky, ale v konečném důsledku i ekonomicky nevhodné a tedy neodpovědné a nemělo by být tolerováno.
Méně nápadnou, ale z principu identickou situací je lpění na dodávce v termínu a vědomé zanedbání nebo výrazné omezení takzvaných #uatTest, kde se právě ověřuje nejpodstatnější část vývoje, tedy potenciální uživatelská zkušenost.
A co vy? Jste spokojeni s aplikační a procesní výbavou v zaměstnání? Ptáte se při vývoji na potřeby reálných uživatelů? Zohledňujete, pro koho je to určeno?