Na otázku „Chcete být šťastní?
“ by jen málokdo odpověděl jinak než pozitivně. V konečném důsledku je to dokonce hlavní hybná motivace každého lidského počínání. Přesto mnozí přeskakují téma, co pro to udělat a hned se vrhají do víru životních stereotypů.
Jak se, volně řečeno, píše v jedné z nejvíce rozšířených knih: „Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují svou potřebu
“…
Opravdu vědomé uchopení svých reálných potřeb je ale překvapivě málo rozšířené. Oproti tomu sobeckých projevů honby za vlastními cíli, bez ohledu na všechno, je možná až nadbytek. Avšak i bez ohledu na sebe sama. Při jejich dosažení se pak ani nedostaví onen pocit štěstí, nebo je tak prchavý, až skoro neuchopitelný.
Od útlého dětství se o naše štěstí a všeobecné blaho obvykle starají rodiče. Tuto roli si po čase přebírá školství, které si osobuje právo rozhodovat, co je pro nás dobré a špatné a říká nám, co máme dělat, abychom byli šťastni. V dobách minulých ještě následovalo období vojenské povinnosti, která rovněž diktovala a vštěpovala své postupy a zvyklosti vedoucí k domnělému všeobecnému blahu společnosti a tedy v důsledku i jednotlivce.
Po této průpravě vstupuje člověk obvykle do pracovního procesu. I zde jsou lidé, kteří si přivlastňují právo rozhodovat o tom, co je pro štěstí zaměstnance důležité. Která víceméně ergonomická židle u jakého stolu v jak vypadající kanceláři a jaký firemní večírek má způsobit, že bude natolik šťastný, aby nastoupil, vydržel a dodával hodnoty za alespoň přibližně odpovídající mzdu. Tou by měl, asi spíš ještě s jedním či více lidmi dohromady, uspokojit své potřeby a ze zbytku se postarat o zbývající krůček ke svému naprostému štěstí a blahu. Hotové lázně pro tělo i ducha.
S ohledem na tento dokonale vypadající systém je tedy překvapivé, kolik lidí v široké škále od dětství po důchodový věk projevuje nespokojenost, nebo dokonce propadá pocitům přesně opačným, někdy vedoucím až k poruchám duševního zdraví.
Ačkoliv nežijeme v otroctví a jsme přesvědčováni o svobodě našeho rozhodování i jednání, mnozí přistupují k předání odpovědnosti za své štěstí na někoho jiného, na svého kantora, velitele, manažera, ředitele, lékaře, …
A co vy? Rozhodujete vědomě o svých emocích? Nebo si dopřáváte lázeňskou kúru a předáváte odpovědnost za své štěstí?