Za takovým celofiremním dotazníkem z minulého příspěvku je možná i celkem upřímně myšlená snaha o projevení zájmu o celkové dění ve firmě. Krátce na přelomu milénia bylo takovým symbolem zájmu téma „otevřených dveří
“ ředitelské kanceláře.
Takové znamení, že kdokoliv může přijít a otevřeně vyjádřit své potřeby či nespokojenost. Mluvilo se o tom v kontrastu s dobou minulou, kdy se šéfové, manažeři a vedoucí schovávali za zavřenými dveřmi svých kanceláří a dávali tak vlastně najevo svoji nadřazenost, nezájem a symbolickou uzavřenost.
V mnoha knihách o úspěšných firmách minulosti i v životopisech významných továrníků se často píše o naprostém protipólu k tomuto tématu. O projevech opravdového a upřímného zájmu o lidi, kdy sám ředitel pravidelně procházel firmou, zašel za „prostým lidem provozu
“, prohodil pár slov a tu a tam velkoryse pomohl potřebným v aktuální nouzi. A když všechno fungovalo dle představ, jen s pocitem dobře odváděné práce pokyvoval hlavou a tu a tam pochválil pracovníky, že to dělají dobře a „jen tak dál
“.
To se promítá v jednom nenápadném ale zajímavém aspektu agilní metodiky #scrum, kde se k takzvaným #standup meetingům tak trochu pod čarou doplňuje, že jsou veřejné. Tedy, že kdykoliv a kdokoliv ve firmě považuje za důležité nebo jen chce, může přijít jako návštěva a podívat se, jak se týmu daří, co a jak řeší a získá tak okamžitý přehled. Může se tak jako junior přiučit, nebo jako senior přispět zkušeností či radou.
V jakém kontrastu je pak takový anonymní dotazník? Dalo by se říct, že naopak působí skoro až esenciálním symbolem reálného nezájmu nebo možná strachu? Obavy z negativní zpětné vazby a projevů nespokojenosti? Téměř jako vědomé nasazení koňských klapek na oči, aby se náhodou někdo nedozvěděl pravdu.
A co vy? Kdy jste naposledy viděli někoho z vedení se zajímat o lidi? A co někoho z #hr, když je to jejich práce? Nebo jsou jen takovým obrazem nějakého chytrého pána tam někde?