Posledních několik let připomíná nejedno zaměstnání bez mála válečnou zónu. Spřádají se bitevní plány, mocenské a politické pakty a některé úkoly a témata jdou takzvaně přes mrtvoly. Mluví se o syndromu vyhoření, obětech, povolených ztrátách a ve prospěch čeho?
Jaké by to asi bylo, když bychom dokázali i v takovém prostředí na chvilku zastavit, zamyslet se a teprve se zdravým a klidným rozumem jednali?
Nebo, když bychom přestali dále svoji přítomností tiše tolerovat takovou toxickou kulturu egocentrismu? Jak dlouho může trvat boj, když není nikdo, kdo by bojoval? Když by zůstali generálové, ale vojáci šli jinam?
Jakých výsledků by se asi mohlo dosáhnout, když by se stejný čas věnoval reálné práci a tvorbě hodnot? Kolik sil by zbylo, když bychom byli obklopeni lidmi, kteří opravdu chtějí spolupracovat? A jaká by byla kvalita výsledné práce, když by se nespěchalo, aby se mohlo čekat na další boj, ale když by se řádně plánovalo a učilo se ze zkušeností?
Co by vám pomohlo k takovému rozhodnutí? Co vám v tom brání? Jaké ještě možnosti zvažujete zkusit, než se rozhodnete k zásadnější změně? Vydali jste se na cestu #freelancing? Máte štěstí že jste ve výjimečné společnosti, kde to je celé jinak (a mohla bych to vidět?), Nebo vás čeká další malá bitva v nekonečné válce?