„Běžíme o závod
“, „dáváme sprinty
“, „táhneme za jeden provaz
“, „ženeme loďku kupředu
“, „tlačíme vozejk před sebou
“… ale přemýšlel někdo kam?
„Není čas?
“ „Kdo chvíli stál, stojí opodál
“, „Ujede nám vlak
“, „Zítra znamená včera
“ a „Už teď je pozdě
“.
Robert Cialdini v jedné ze svých knih píše o takzvaném „sociálním schválení
“. Když to tak dělá většina, tak to asi bude správně. A i když jsme často masírováni všudypřítomnou reklamou, která nám neustále lechtá ego a připomíná naši jedinečnost jako „sněhovou vločku
“, stejně vlastně podvědomě chceme „jít s davem
“.
Přitom právě ty nejkrásnější vzpomínky jsou často chvilkové momenty plného vědomí, někde daleko všednodenního shonu. Momenty uvědomění „sebe sama
“, „tady a teď
“. Často ani nemusí být objektivně hezké, ale přesto nás posouvají dál než jiné a rádi se k nim vracíme.
Skoro to vypadá, že ten největší dar, který si můžeme dát, je chvíle klidu. Chvíle kde se zastavíme, rozhlédneme a zamyslíme než zase někam vyrazíme. A když Bůh dá, třeba si i všimneme té malé nenápadné pěšiny, která se klikatí mezi všemi strastmi každodenní všednosti.
A co vy? Našli jste tu malou a klikatou cestu k úspěchu?