Poslední dobou jsou ve firmách populární anonymní dotazníky spokojenosti, motivovanosti, angažovanosti a celkového rozpoložení. Spojují je konkrétní otázky, které jsou následně přeloženy do obecné statistiky, srovnání s minulým obdobím a vyzdvižení pozitivních hodnot. Výjimečně však poučením pro příště nebo reálné aktivní kroky směřujícími ke zlepšení či nápravě.
Zajímavá je však už sama úvaha na prvopočátku takového dotazníku, že by zaměstnanec nechtěl říct svůj názor otevřeně. Jako by se tak chtěla podporovat zcela opačná kultura k hodnotám jako „otevřenost
“, „upřímnost
“, nebo „týmová spolupráce
“.
Opravdu je požadovanou hodnotou budoucí společnosti abychom si otevřeně neřekli, co se nám povedlo a co je potřeba zlepšit a namísto toho na sebe vzájemně donášeli pod rouškou anonymity? Abychom si pravidelně vzpomínali na to co bylo za posledního půl roku pozitivního a negativního a připomínali si tak často i traumatizující zážitky, které bychom raději zapomněli?
Oproti tomu se v některých společnostech pracuje na agilních technikách pravidelných standupů, review a planningů, ve kterých je možné probrat stejná témata, lidštěji a s možností okamžité reflexe. Vyžaduje to ale opravdový zájem o lidi, reálnou ochotu něco dělat a taky notnou dávku tak často zmiňovaného #softSkill.
Pracovali byste raději s lidmi, kterým můžete důvěřovat? S lidmi, kteří vám otevřeně řeknou co si myslí a když je to potřeba? Nebo to bude naše malé tajemství?