Otroctví mysli v čase a prostoru

Práce pro mnohé lidi znamená více než jednu třetinu života. Často ji však tráví v prostředí, které jim nevyhovuje. Z fyzického pohledu to může být kvůli ergonomii prostředí, nedostatku či přebytku světla, hluku, vzduchotechnice a dalo by se pokračovat. Sami asi znáte, jaké to je hodiny sedět na nepohodlné židli?

O čem se ale mluví méně, je vliv prostředí na psychiku. Může být nepříjemné sedět zády ke dveřím, že v prostoru nejsou květiny, že nelze být se svým zvířecím mazlíčkem, nebo naopak že jsou v kanceláři zvířata. Každému vyhovuje nebo vadí něco jiného.

Pro mnohé obory lidské činnosti je pochopitelné, že pracovní prostředí je přímo definováno. Například havíř v uhelném dole, revizor nebo dozorce z věznice si ani nemůže vzít takzvaný homeoffice. Do značné míry ale volba takového povolání souvisí s nastavením mysli a tedy i s tím, zda-li jednotlivci pracovní prostředí vyhovuje.

Naopak existuje množství oborů, které ze své podstaty přímo vyžadují neustálou změnu prostředí, nové podněty a inspirace. Například krajinář, kriminalista nebo hasič zcela pochopitelně musí takzvaně vyrazit do terénu. Je jen těžko představitelné, že by dělal svoji práci jen z kanceláře.

Jiné pracovní pozice však takto jednoznačné hranice nemají. Lze je vykonávat na mnoha různých místech a někteří si je zvolili právě kvůli této potenciální flexibilitě. Díky ní mohou odevzdávat společnosti to nejlepší ze sebe tak trochu v závislosti na prostředí ve kterém se aktuálně vyskytují.

Přesto panuje přesvědčení, že práce musí být odvedena v kanceláři. Kdo je v ní pracuje a kdo není, tak nemaká. V posledních letech se skloňuje téma #homeoffice a s ním související představa, jak tam může někdo pracovat, když tam má děti, které neustále vyrušují, ledničku a alkohol při ruce a vůbec, určitě nepracuje, když ho nikdo nekontroluje …

Je to však takové přemýšlení od extrému k extrému. Když se nepracuje v určené kanceláři, pak tedy doma. Vždyť to má homeoffice přímo ve svém názvu. Význam však může být širší. Může se jednat o svobodnou volbu, jestli den, nebo část, strávíme v kavárně, v knihovně, v #coworking centru, na zahradě, nebo kdekoliv, kde to vyhovuje.

A pokud je v dohodnutém čase odevzdáno dohodnuté množství práce v patřičné kvalitě, je nějaký důvod omezovat jednotlivce v jeho svobodě? Důvodem může být všeobecná nedůvěra. Dnešní nástroje však mohou měřit, jestli vše bylo splněno v určeném čase, jestli odhad odpovídá obvyklému, nebo se jedná o výkyv. A tak mohou lidé svobodně pracovat tam, kde jim to v danou chvíli vyhovuje.

Třetím extrémem je trend #digitalNomad, kdy lidé pracují třeba na pláži někde v zahraničí. Pokud jim to vyhovuje a jsme schopni se domluvit, proč to omezovat? Možná kvůli vlastnímu egu, pohodlí manažera že nemusí pracovat s lidmi nebo závisti že se má někdo lépe?

A je toto způsob, jakým má být společnost vedena? Není na čase přestat zotročovat lidskou mysl? Dát ji konečně svobodu tvořit?