Často se setkávám s citáty a motivačními myšlenkami na podobné téma, které adorují koncepci týmů. Je to i veskrze logické z korporátního pohledu, že pak onen „lidský zdroj“ splňuje vlastnosti jako „škálovatelnost“ a „zástupnost“, ale je tomu opravdu tak?

Od dětství nás školní systém vychovává ke kolektivnímu přístupu, jehož vedlejším jevem je také „normalizace“. Kdokoliv kdo v nějakém směru vystupuje z normy je za svou odlišnost trestán, aby se zařadil zpět do fronty standardizovaných.

Vojenský systém však přináší doplňující pohled na věc, tedy že „Síla týmu je tak veliká, jaký je nejslabší článek“ a opět je to logické. Když je jeden z týmu postřelen, ostatní jdou stejně pomalu s ním, aby ho chránili.

Lze namítnout, že silnější opravdu „týmový hráč“ může vyškolit a zlepšit toho slabšího a pak společně dokážou víc. Z praxe ze společnosti O2 jsem si však odnesl jednu stěžejní myšlenku v podobě následující HR otázky:

„V rybníce se topí 3 lidi. Jeden po ramena, druhý po bradu a třetímu je ještě vidět nos.“

„Komu byste pomohli jako prvnímu?“

Odpovědí na tuto otázku mělo být: „Tomu kdo opravdu chce pomoct“. Protože když někdo nechce, stáhne vás sebou pod hladinu.

Může se však stát, že slabší prvek týmu ve své vnitřní podstatě nechce dosáhnout vysokých hodnot. V důsledku se tedy může stát i jev, že jednotlivec dodá větší hodnotu, rychleji a kvalitněji než celý tým.

Dává pak tedy smysl budovat „tým“ za každou cenu? Kolikrát musí být jednotlivec výkonnější než ostatní, aby už to smysl nedávalo?

Měl jsem zajímavou zkušenost z agilního prostředí, kde se aktivně řídila práce týmu pomocí nástroje Apptio Targetprocess a v něm pomocí metriky scrumových jednotek. Zde bylo vidět, že tým jako celek dodával určitý objem práce. Jeden člen dodával kolem 80 – 85 % celkové hodnoty a ostatní se „vezli“. Jako celek to více než rok fungovalo. Celková spokojenost byla nad očekávání a tedy nebylo co řešit. Dává to ale smysl? A kde už je moment, kdy to smysl přestává dávat?

Zaujala mě optika startupu, kde je v prvotní chvíli naprosté minimum lidí, každý zastupuje několik rolí a vydává ze sebe maximum. Každý má plný potenciál využít své znalosti a schopnosti na maximum. „Tým“ pak není tvořen vzájemně se zastupujícími členy, ale každý jeden jednotlivec má svoji nenahraditelnou roli.

Lze tedy jen těžko očekávat zastupitelnost (pokud není vybudována jinak – například dokumentací / procesem), ale je zde zase možnost využití plného potenciálu.

Neměly by tedy týmy být budovány spíš jako „malé samostatné firmy“ vzájemně se kompetenčně doplňujícími, než jako „kompetenční sila“ vzájemně se překrývajících jednotlivců?

Jak se na to díváte vy? Podporujete ve firmě rozvoj jednotlivce? Máte ve firmě metriky, které by ukázaly podobné jevy v kolektivu? Kolik má smysl obětovat ve prospěch potenciálního růstu „týmu jako celku“? Lze případnou zástupnost nahradit nějakým nástrojem či procesem?