Chtěli byste dosáhnout něčeho velkého? Udělat pověstnou díru do světa? Aby tu po vás něco zůstalo? Nebo u toho alespoň být, když taková věc vzniká? Podílet se na tom?
Že už to nejde?
Často se vzpomíná na devadesátá léta, jako na dobu, kdy se všechno mohlo. Na dobu velkých vizí, cílů, ale také velkých úspěchů a snad nekonečných možností. Jak říká ve svém pořadu Jindřich Šídlo „bylo líp
“…
Co se tak zásadního změnilo?
Určitě se změnili lidé kolem nás. Změnil se stav jejich a tím i naší. Od mladického nadšení, obrovské vůle něco dělat a s tím spojeného entuziasmu jsme se jako společnost hodně posunuli. Kolegové v zaměstnání si na nás vybíjejí své frustrace a když se něco nepodaří, rádi si ještě přisadí: „To nedokážeme pro jednou udělat něco dobře?
“ bez ohledu na to, kolik úspěchů se podařilo a daří.
Společnost se dělí na oddělení, která spolu vedou zákopové války. Manažeři a lidé prahnoucí po kariéře tomu ve stylu „rozděl a panuj
“ ještě přispívají. Jako by už nešlo o společný záměr. Ale čím to je?
Je to o lidech, kterými se obklopujeme a kterými jsme obklopováni. To na co se často vzpomíná s notnou dávkou nostalgie má společný prvek a tím byly „dobré party
“. Lidi které jsme si vybrali a kteří si vybrali nás. Lidé kteří stejně jako my chtěli změnit svět. Kteří měli stejné hodnoty a kteří šli za stejným cílem. A ti co takový nebyli? Ti se za chvilku vytříbili sami. A protože nešlo o peníze, neměli důvod se dál účastnit. V extrémním případě dostali „jednu na památku
“ a za chvilku už nekazili atmosféru.
V duchu myšlenky Henryho Forda: „Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.
“ je velmi důležité, jaké máme lidi kolem sebe. S kým spolupracujeme, kým se inspirujeme a čí myšlenky si pouštíme k srdci.
Historie úspěšných projektů má společný rys. Někoho s vizí, s nápadem a nadšením a k němu někoho, kdo mu věří a jde s ním ten sen splnit. Byli to lidé, kteří nehleděli na přihlížející okolí a všudypřítomné pochybovače a prostě šli za svým cílem.
A že dneska už to nejde? Že si ve firmě nevybíráme kolegy? Že je za to odpovědné #hr a #management? Jak říká Ford: „… máte pravdu
“. Nebo lze změnit podmínky hry, vystoupit z procesu a obklopit se lidmi, se kterými to dokážeme opět v duchu stejné myšlenky. A že to není tak jednoduché? Ano, ani Řím se nepostavil za jeden den. Chce to rozhodnutí, úsilí a vytrvalost.
A co když to ani tak nedopadne? Třeba jednou přijdou archeologové a najdou alespoň ty základy velkého snu a třeba budou vyprávět ten stejný příběh, jen o pár let později. Pořád je to ale lepší, než jen nečinně sedět a přihlížet.
Na závěr a tak trochu pod čarou, co říct těm negativním lidem kolem? „Co jste udělali proto, aby to bylo jiné?
“…
A co vy? Připojíte se? Uděláte další velkou věc?